Seriálová vykrádačka Třístovky plná sexu a násilí.

Když prosáklo na světlo boží, že americká kabelovka Starz připravuje seriálového Spartaka, natáčeno komplet před digitálním pozadím a s armádou filtrů v pozoru, příliš jsem se nevzrušoval. Jenom pár podobně ambiciózních projektů dostojí svým ambicím (a všechny jsou na HBO) a navzdory šetření na kulisách nebylo úplně jasné, jak chtějí autoři s pidirozpočtem navodit iluzi rozkvetlého impéria plného gladiátorských zápasů, kvalitních triků a solidních herců.

Jenže pak se do hry přimíchal Sam Raimi jako producent a objevily se první obrázky. A vypadaly jako ze Třístovky. Ne, to není přesné. Vypadaly úplně jako Třístovka. A když se podíváte na první epizodu seriálu, budete možná ohrnovat nos nad tím, že JE to Třístovka. A taky trochu Gladiátor. Úvodní scéna, ve které bojuje proti barbarům za jemné podpory Římanů, je přímo vykradená ze Snyderova filmu, komplet s vrháním mečů a seker, odsekáváním hlav, uhýbáním a prosekáváním se skrz nepřátelské šiky. Přidejte si k tomu stylizované soulože (těmi se tu nešetří), vizuál okopírovaný do poslední vrstvičky a neustále spocené, napumpované a uřvané bojovníky. Nevím, jestli to není na žalobu, každopádně je zarážející, že to vypadá skoro stejně dobře. Jediný výraznější rozdíl je v užití krve. Tou se tu nešetří, ba naopak, občas se vylije na celou obrazovku, snad aby zakryla svůj celodigitální úvod. Marně.

Spartakus se vůbec nepodobá padesát let starému filmu, který všichni milujeme. Z historie si též bere jen úderné hlášky a hrdinské činy. Tak trochu dává vzpomenout na Herkula a Xenu, ostatně stojí za ním právě tým, jenž rýsoval předchozí Raimiho televizní projekty. Rick Jacobson se od té doby posunul trochu víc do digitální říše, když loni natočil velmi stylizovanou (kozatou) poctu béčkovým trashům jménem Bitch Slap. V ní hraje i několik herců ze Spartaka. Je to děsná blbost, ale o odhalené výstřihy, lesbické scény a přestřelky v ní nouze není. Jestli Spartak skončí jen jako pokleslá, ale velmi sexy zábava, nebo bude mít v dalších dílech chuť rozbalit děj do šířky, se přesvědčíme během několika týdnů. Minimálně jde o sympatický důkaz toho, že digitální kulisy lze s úspěchem použít i v televizních rozpočtech a vytvořit tak úplně jiný, podstatně dravější vizuál. Snad se příliš rychle neokouká.