TVÁŘ TÝDNE
MEL GIBSON
Trvalo to přesně deset let (Patriot už je TAK starý) než se Mel Gibson opět vrátil do škatulky drsňáka. Od Odplaty z roku 1999 mu přibylo pár vrásek, ale o to víc mu věříte otce, který se při vyšetřování vraždy vlastní dcery nezastaví před ničím. A možná se i trochu namočí, ostatně název Na hraně temnoty vypovídá mnohé. Jedná se o celovečerní adaptaci britské minisérie, přesně jako se to loni osvědčilo s novinářským thrillerem Na dostřel. Režíroval autor předlohy a člověk zodpovědný za jedny z nejlepších bondovek (Zlaté oko a Casino Royale) - Martin Campbell. Takže komu se stýskalo po nekompromisních detektivech, naštvaném Gibsonovi a všehoschopných otcích, ten má po 96 hodinách zas jednou pádný důvod vyrazit do kina. A radši si to užijte, protože v příštím filmu si bude Gibson hrát s maňásky. Beze srandy.
Premiere,
19. 02. 2010
KARTA FILMU
Adaptace
Adaptation, USA, 2002
Česká premiéra 14. srpen. 2003
Recenze v kostce
Díky skvělému scénáři k filmu V kůži Johna Malkoviche získá Charlie Kaufman zakázku - zadaptovat bezpříběhovou knihu Zloděj orchidejí. Jeho umělecké ambice jsou vysoké a odhodlání neuchýlit se k hollywoodským berličkám typu sex a násilí zdánlivě pevné. Adaptace je film o psaní scénáře k sobě samému.
Čtenáři 
Premiere 
Hlasujte »
Režie:
Spike Jonze
Hrají:
Nicolas Cage (Charlie Kaufman, Donald Kaufman), Meryl Streep (Susan Orleanová), Chris Cooper (John Laroche)
Scénář:
Charlie Kaufman, Donald Kaufman
Kamera:
Lance Acord
Hudba:
Carter Burwell
Distribuce:
SPI, 114 min., od 12 let, 12 kopií
RECENZE PREMIERE
Díky úžasnému scénáři V kůži Johna Malkoviche získává Charlie Kaufman novou zakázku: zadaptovat knihu novinářky Susan Orleanové Zloděj orchidejí. Jeho umělecké ambice jsou vysoké a jeho zásady nesklouznout k obvyklým hollywoodským adaptačním trikům pevné: žádný samoúčelný sex, žádné zbraně, žádné honičky. Brzy ovšem zjišťuje, že kniha sice vypráví o fascinujícím Johnu Larochovi, muži zcela ponořeném do světa orchidejí, ale jaksi bezpříběhově - vykreslování Larochova osudu je zhusta proloženo autorčinými úvahami o vášni a posedlosti. K Charlieho neurózám, sociofóbii a pocitu sebezhnusení se tak přidává frustrace z autorského bloku umocňovaná pozorováním jeho bratra Donalda, který nejenže to umí se ženami, ale navíc právě prodává svůj rychlokvašený scénář o sériovém vrahovi s rozdvojenou osobností za neuvěřitelný jeden milion dolarů.
Předchozí řádky jsou zároveň shrnutím děje filmu a zároveň do jisté míry příběhem jeho vzniku. Adaptace je film o psaní scénáře k sobě samému. Pravdu od fikce je těžké odlišit, vždyť jde o dílo scenáristy Charlieho Kaufmana a režiséra Spikea Jonzeho. Jisté je, že Charlie Kaufman není plešatící upocený tlusťoch a že žádný Donald Kaufman neexistuje, byť je uveden v titulcích. Jisté je také to, že existuje Susan Orleanová a John Laroche a "jejich" kniha. A zbytek - bůh ví, přičemž vědět by chtěl divák. Ovšem od tvůrců se dočká se "pouhého" dráždění své představivosti a svého intelektu, když děj přeskakuje ze skutečnosti do snu a ze současnosti do několika úrovní minulosti.
První dvě třetiny jsou skvělou jízdou v doprovodu vnitřního hlasu Nicolase Cage, který v dvojroli jednovaječných, a přitom tak rozdílných dvojčat Kaufmanových podává nejlepší výkon od Leaving Las Vegas. Jako Charlie se potí, choulí do sebe a masturbuje, jako Donald je sebejistým přízemním exhibicionistou a tímto rozdvojením ilustruje morální i tvůrčí boj odehrávající se ve skutečném Kaufmanovi (na to, že Donald je jeho alter ego, kterým by v dnešním Hollywoodu s přehledem mohl - a někdy i chtěl - být, není těžké přijít). Zajímavou paralelu vykazuje postava Susan Orleanové se svou představitelkou Meryl Streepovou, když je obě tok příběhu strhává do situací, v nichž si samy sebe (Orleanová jako reálný člověk a Streepová jako herečka) před Adaptací asi neuměly ani představit. Streepová všemi nástrahami role prošla s přehledem, a až uvidíte, co scenárista provedl Orleanové ve druhé polovině příběhu, uznáte, že tato žena má obdivuhodný smysl pro humor a nadsázku. Co se týká výkonu Chrise Coopera, v jeho tváři "ozdobené" dokonale využívaným bezzubým úsměvem se od samého začátku dá číst rozporuplná minulost Johna Laroche, který se tak opravdu stává "mužem, jehož život je kniha čekající na zfilmování".
S čím se mi jen těžko srovnává, je závěr snímku, kde narůstá tempo a celý složitě rozehraný příběh se začíná doslova řítit k rozuzlení. Cesta, jíž se ubírá, by sice žádného z diváků nenapadla ani omylem, přesto ho uvrhá do deprese. Ne že by to byla zrada Charliem vyznávaných principů (i když i takové výklady z úst kritiků často zaznívají), spíš jde o sice rafinovaně maskované, ale přesto smutné přiznání prohry geniálního tvůrce v boji proti větrným mlýnům filmověprůmyslových konvencí.
ORTEL: Spolu s Opilými láskou Paula Thomase Andersona nejoriginálnější z kina odnesená zkušenost letošního roku.
