TVÁŘ TÝDNE
MEL GIBSON
Trvalo to přesně deset let (Patriot už je TAK starý) než se Mel Gibson opět vrátil do škatulky drsňáka. Od Odplaty z roku 1999 mu přibylo pár vrásek, ale o to víc mu věříte otce, který se při vyšetřování vraždy vlastní dcery nezastaví před ničím. A možná se i trochu namočí, ostatně název Na hraně temnoty vypovídá mnohé. Jedná se o celovečerní adaptaci britské minisérie, přesně jako se to loni osvědčilo s novinářským thrillerem Na dostřel. Režíroval autor předlohy a člověk zodpovědný za jedny z nejlepších bondovek (Zlaté oko a Casino Royale) - Martin Campbell. Takže komu se stýskalo po nekompromisních detektivech, naštvaném Gibsonovi a všehoschopných otcích, ten má po 96 hodinách zas jednou pádný důvod vyrazit do kina. A radši si to užijte, protože v příštím filmu si bude Gibson hrát s maňásky. Beze srandy.
Premiere,
19. 02. 2010
KARTA FILMU
5x2
5x2, Francie, 2004
Česká premiéra 13. leden. 2005
Recenze v kostce
Brilantní studie partnerského vztahu se v režii uznávaného francouzského režiséra odehrává od konce k začátku. S postavami i filmovými prostředky pracuje tak šikovně, že i když se děj odehrává jen v několika málo prostředích, je plný napětí a člověk si k nejednorozměrným hrdinům vytvoří parádní nejednoznačný vztah.
Čtenáři 
Premiere 
Hlasujte »
Režie:
Francois Ozon
Hrají:
Valeria Bruni Tedeschi, Stéphane Freiss, Marc Ruchmann
Scénář:
Francois Ozon, Emmanuele Bernheim
Kamera:
Yorick Le Sau
Distribuce:
HCE, 90 min., od 18 let, 6 kopií
RECENZE PREMIERE
Režisér François Ozon je talent, o tom není pochyb. V pouhých pětatřiceti letech představuje pro rodnou Francii totéž, co pro Ameriku například Paul Thomas Anderson: sice teprve vyrůstající, ale už všeobecně respektovanou filmařskou veličinu.
Ačkoli nezvyklé vyprávěcí schéma a zvláštní název jeho novinky, který odkazuje na pět úhelných situací v životě ústřední dvojice, může svádět k tomu zařadit snímek mezi podivínské filmové experimenty, o žádnou odtažitou nudu nejde. Film se sice odehrává v několika málo prostředích, atmosféra se ale většinou chvěje napětím.
Stejně jako v Ozonově minulém počinu Bazén, i zde se děj proplétá mnoha nedořečenostmi a rafinovaně nahozenými otázkami, v nichž vnímavý divák bezpečně uvízne. Příběh je přitom prostý, téměř banální. Poznáme Marion a Gillese. Pochopíme, že se rozvedli, ale předtím spolu pár let žili, měli synka Nicolase, svatbu a prožili půvabné seznámení na dovolené - což se dozvídáme přesně v tomto pořadí. Ale z tohoto zdánlivě úplného portrétu jednoho obyčejného vztahu jako by náhodou a většinou velmi nenápadně vypadávalo to podstatné, co nám dovoluje hrdiny prohlédnout a soudit. To, co režisér tak dovedně ukrývá za domněle jednoznačné obrazy a občas nečekané reakce aktérů. To nevysvětlitelné a - stejně jako ono hypnotické tajemství na dně Bazénu - nadmíru zneklidňující.
Ale pozor - Ozon má své postavy rád. Takže jejich charaktery prohlubuje, zvýrazňuje a zdobí ornamenty, jak jen to jde. Abychom je spolu s ním i my, diváci, mohli zároveň nenávidět, obdivovat i milovat. Protože právě tak fungují skutečné vztahy.
A také nejlepší filmy o nich.
ORTEL: Brilantní studie nelehkého soužití, jejíž obnažená citlivost skrývá mnoho otázek.